fly.wgz.cz

fly.wgz.cz - Vaše cesta k letectví

Homepage

Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli

Bojovali, bojují, a bojovat budou. Cíl: Měsíc. Účastníci: USA  vs. Rusko
16.10.2007 - fly.wgz+iDnes - Prohru v závodě o vysazení prvních lidí na Měsíci, který nakonec vyhráli suverénně Američané, zavinil vlastně Nikita Chruščov.

Tento sovětský vůdce, který usedl na kremelský trůn po Stalinovi, proslul svým chvástáním. Vyhlásil, že Sovětský svaz předežene do dvaceti let Spojené státy ve výrobě oceli a dalších produktů, které považoval za výsostný znak státní prestiže a ukazatele bohatství. S rozkoší se vysmíval nemohoucnosti Američanů ve vypouštění umělých družic, automatických sond a nejnověji i člověka do kosmu. Sovětský tisk a rozhlas, stejně jako média jeho satelitů, mu statečně přizvukovaly. Známá je třeba karikatura, jak sovětský pohraničník ve skafandru razítkuje svému americkému kolegovi pas při jeho příletu na Měsíc. Chruščov Američany zkrátka podcenil.

Zkoušky v blízkosti Země

Požár Apolla 1 na rampě Kennedyho kosmické základny v lednu 1967 zdržel celý projekt o půldruhého roku. Přesto už v době vyšetřování tohoto neštěstí, v září 1967, se formoval nový harmonogram letů. Nejdřív starty Saturnu 1B a Saturnu 5 bez lidí. Potom expedice Apollo 7 okolo Země. Další kabiny už bude vynášet výhradně Saturn 5 – nejprve kompletní loď, potom na vysokou dráhu, nakonec oblet Měsíce. O první přistání by se mohlo pokusit Apollo 11. Tři další výpravy víceméně zopakují program prvních průkopníků, teprve posádky Apolla 15, 16 a 17 dostanou složitější úkoly.

Vyvážení rakety Saturn 5 z montážní haly na rampu
Vyvážení rakety Saturn 5 z montážní haly na rampu


Saturn 5 a startovací komplex číslo 39 na Kennedyho základně měly premiéru 9. listopadu 1967. Tato největší raketa na světě odvezla do vesmíru kabinu Apollo 4. V apogeu ve výšce 17 402 kilometrů odhodila maketu lunárního výsadkového modulu (Lunar Module). Velitelská kabina se vrátila k Zemi stejnou rychlostí, jakou by vstupovala do atmosféry od Měsíce. I to byla důležitá zkouška. Na padácích přistála v Tichém oceánu poblíž Havaje. Úspěch takřka stoprocentní.

Při Apollu 5 se od 22. ledna 1968 zkoušely motory a další systémy LM. Bez ohledu na drobné obtíže se výsadkový člun pro Měsíc osvědčil.

Saturn 5 dopravil Apollo 6 na oběžnou dráhu 4. dubna 1968. Tentokrát se nakupilo několik závad.

Poslední zkouška bez lidí se však příliš nevydařila. Saturn 5 vynesl Apollo 6 do vesmíru 4. dubna. Dva motory J-2 druhého stupně předčasně dohořely, ale zato motor třetího stupně fungoval déle. Potom nevynesl loď na vysokou dráhu, zčásti ho zastoupil manévrovací motor Apolla, ale zbylo tak málo pohonných látek, že rychlost návratu z Měsíce nebylo možné napodobit. Přesto byli odborníci spokojeni – Saturn 5 se osvědčil.

Poprvé vynesla nová kosmická loď lidi 11. října. Saturn 1B dopravil Apollo 7, ale bez lunárního modulu, na jedenáctidenní cestu okolo Země. Walter Marty Schirra, Ronnie Walter Cunningham a Don Fulton Eisele překontrolovali všechny aparatury. Vadily drobnosti, nicméně nepříjemné drobnosti: nízká teplota, kvůli níž se nachladili a dostali rýmu, a jídlo, které měli s sebou, jim nechutnalo.

V září a v listopadu se připomněli Sověti. Vyslali k Měsíci Zond 5 a Zond 6 – automatické verze sojuzu – k Měsíci. Poprvé s přístroji, podruhé přidali pokusné psy.

Čtení Bible od Měsíce

Na mezinárodní konferenci o vesmíru, která se konala v srpnu ve Vídni, se šeptalo, že sovětští kosmonauti by měli koncem roku obletět Měsíc. Totéž potvrdila i výzvědná služba CIA.

Vedení NASA se rozhodlo, že když Apollo 7 uspěje, pošle Apollo 8 na cestu okolo Měsíce. Odborníci se okamžitě pustili do přepracovávání letových plánů. Veřejnost se to dověděla až 11. listopadu – aby tím Sověty zaskočili.

Saturn 5 vynesl Apollo 8 s Frankem Frederickem Bormanem, Jamesem Arthurem Lovellem a Williamem Alisonem Andersem k Měsíci 21. prosince 1968. Jejich loď musela zpočátku dosáhnout druhé kosmické rychlosti, tedy 11,2 km/s, čili 40 200 km/hod – tak rychle se dosud žádný člověk nepohyboval.

Pro jistotu letí Apollo 8 po takové dráze, že kdyby se manévrovací motor lodi nezapálil, automaticky se vrátí k Zemi. Naštěstí motor v době, kdy byli za Měsícem, zapracoval a postupně uvedl plavidlo na kruhovou dráhu ve výšce 112–113 km.

Kosmonauti především fotografovali měsíční povrch. A v době, kdy byl v severní Americe Štědrý večer, uspořádali televizní přenos.

„Posádka Apolla 8 má pro všechny lidi poselství, které bychom vám chtěli tlumočit,“ začal Anders rozechvělým hlasem. A četl z bible: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ Po něm pokračoval Lovell a nakonec Borman. „Posádka Apolla 8 se s vámi loučí, přeje vám dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a ať vám všem Bůh na staré dobré Zemi žehná,“ ukončil Borman. Tahle slova měla ohromný význam. Najednou se do vesmíru vrátil Bůh. První kosmonaut světa Jurij Gagarin totiž tvrdil, že tam nahoře žádného Boha nenašel.

Apollo 8 se šťastně vrátilo na Zemi.

Zkoušky lunárního modulu

Začátkem ledna 1969 představil ředitel NASA Thomas Paine novinářům Neila Aldena Armstronga, Edwina Eugena Aldrina a Michaela Collinse. Jestliže půjde všechno dobře, tihle tři muži poletí v lodi Apollo 11 k Měsíci a první dva přistanou na jeho povrchu. Vybral je jako vždy jejich šéf Donald Slayton, kosmonaut z první sedmičky, který kvůli zdravotním potížím nesměl letět; teprve později, kdy se ukázalo, že to není tak zlé, se i on vypravil do kosmu.

Armstrong, Collins a Aldrin při výcviku
Armstrong, Collins a Aldrin při výcviku


Ovšem před tím než odstartují k takovému historickému poslání, musí dvě posádky – nejméně dvě posádky – spoustu věcí ověřit. Takže poslání Apolla 11 ještě nebylo jisté.

Apollo 9 odstartovalo 3. března. Úkol: v blízkosti Země zjistit, jak se létá s lunárním modulem, ale zatím jenom v blízkosti Země. Tahle neforemná kabina na čtyřech vysokých nohách byla určena pouze pro cesty mimo zemskou atmosféru.

James McDivitt, David Randolph Scott a Russell Louis Schweickart odstartovali 3. března. Scott a Schweickart nasedli do lunárního modulu Spider (Pavouk) a odletěli s ním od mateřské lodi Gumdrop na 180 kilometrů. Fungoval výborně!

Další loď měla tuto úlohu zopakovat už u Měsíce. Apollo 10 s Thomasem Pattenem Staffordem, Eugenem Cernanem a Johnem Wattsem Youngem tam vyrazilo 18. května. Nejdřív stejně jako Apollo 8 zaparkovali okolo Měsíce. Potom Stanford a Cernan nasedli do lunárního modulu Snoopy a snesli se k povrchu našeho nebeského souseda až na 16 km. Lákalo je vykašlat se na plán a přistát tam, ale neměli dost paliva, museli se vrátit k mateřské lodi Charlie Brown, kde na ně čekal Young.

Předpisový let začal

Ve středu 16. července 1969 ráno se shromáždilo okolo floridského kosmodromu milion lidí. Pět a půl kilometru od rampy 36A postávalo tři a půl tisíce novinářů z 54 zemí. Další stovky lidí na tribuně prominentů, mezi nimi i profesor Hermann Oberth, jediný ze tří velkých teoretiků, který se dožil tohoto dne.

Posádku, která spala v operační budově pilotovaných letů asi 15 kilometrů od rampy, vzbudili po půl páté. Následovala lékařská prohlídka, snídaně, oblékání do skafandrů a odjezd k rampě.

Kosmonauti přecházejí můstkem z obslužné věže do své kabiny
Kosmonauti přecházejí můstkem z obslužné věže do své kabiny


V 6.52 místního času usedl Armstrong do levého křesla kabiny, do prostředního Aldrin a napravo Collins. Po sérii nezbytných procedur zatáhli technici v 8.49 můstek, který dosud spojoval vchod kabiny s montážní věží.
Zapálilo se všech pět motorů prvního stupně. Saturn 5 se odpoutal od rampy. Bylo 9.32 východoamerického letního času, 14.32 středoevropského, 13 hodin 32 minut 0,724 sekundy světového.

Raketa vysoká 111 metrů se vymanila z mraku plamenů. Pomalu stoupala vzhůru. Odpadl první stupeň, odpadla záchranná věžička, třetí stupeň uvedl loď na parkovací dráhu okolo Země. Přetížení zmizelo, v kabině zavládlo beztíží. Dvě a čtvrt hodiny po startu se znovu zažehl motor třetího stupně a uvedl Apollo 11 na cestu k Měsíci.

Start je působivý jak zdálky...
Start je působivý jak zdálky...

... tak shora
... tak shora



Teď museli kosmonauti zvládnout složitou operaci, bez níž by na Měsíci nepřistáli. Celé soulodí bylo koncipováno tak, že velitelskou sekci, v níž seděli, a lunární modul (Lunar Module – LM) odděloval servisní část. Když inženýři tuto loď stavěli, ve chvatu nemohli na jiný způsob zapojení přijít. Pilot mateřské lodi Collins tedy musel tuto část plus servisní sekci odpojit od LM, otočit se a nabodnout čelo své kabiny na LM.

Kosmická loď získala definitivní podobu – vpředu LM napíchnutý na nos velitelské kabiny a za ní servisní modul. Stroj složený ze dvou milionů dílů. Houston zjistil, že Apollo letí velmi přesně, první plánovaná korekce je zbytečná. Cesta k Měsíci trvá tři dny. Posádka oživila a vyzkoušela LM, pořádala televizní exkurze po svém příbytku, objasňovala své úkoly.

Všechno fungovalo přesně podle plánu, až to bylo zarážející.

Třetí posádka okolo Měsíce

V sobotu 19. července ráno už viděli kosmonauti Měsíc jako obrovský koláč. A rychle se k němu přibližovali. „Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu,“ hlásil Armstrong. „Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“

Potom se Apollo 11 schovalo za Měsícem. Stejně jako před tím dva stroje i toto plavidlo letí po návratové dráze – kdyby motor selhal, vrátilo by se bez jakéhokoli pohonu pouze vlivem působení přitažlivých sil různých nebeských těles. Na šest minut zapnuli kosmonauti hlavní motor servisního modulu, který je uvedl na dráhu okolo něho.

„Poprvé se blížíme k místu přistání,“ ozval se Armstrong. „Právě přelétáváme Taruntius. Snímky a mapy z Apolla 8 a Apolla 10 nám hodně pomáhají při orientaci. Skutečně se to těm obrázkům dost podobá. Je to však stejný rozdíl, jako když se díváte na fotbal přímo anebo v televizi. Prostě být skutečně při tom, to se nedá ničím nahradit!“

V podvečer upravili znovu dráhu – dostali se do výšky 99,3 – 121,3 km, rychlost mají 1,6 km/s. Jeden oblet Měsíce jim trval 2 hodiny 8 minut 37 sekund. Z toho vždy 49 minut nebyla kosmická loď viditelná ze Země a neměla spojení s Houstonem.

V neděli měli v plánu přistání. Jaký budou mít úspěch? Až po 30 letech Armstrong a Aldrin přiznali, že s ním počítali na 50–60 %. Všichni věděli, že nejriskantnější bude zpáteční start – kdyby se jim porouchal LM, museli by tam zůstat a zemřeli by. Ostatně prezident Richard Nixon si pro tento případ nechal připravit smuteční řeč k národu.

Také sovětská automatická sonda Luna 15 mířila na Měsíc. Měla tam odebrat vzorky půdy a přivézt je zpátky. Sověti chtěli tímto způsobem dokázat, že k výzkumu tohoto nebeského tělesa nejsou zapotřebí lidé. Byl to trapný pokus o diskreditaci Američanů, který nevyšel – sonda se o Měsíc rozbila.

Dramatické přistání

Časně zrána si Armstrong a Aldrin oblékli skafandry. Zůstanou v nich po celou dobu pobytu – kdyby nějaký mikrometeorit poškodil kabinu, aby únik atmosféry z kabiny přežila.

Po dvanácté hodině se Lunární modul Eagle (Orel) během letu nad odvrácenou stranou Měsíce odpojil od mateřské lodi Columbia a zahájil samostatný let. Potom se vynořily vedle sebe. Collins z Columbie kontroloval, jestli má Eagle všechny čtyři přistávací nohy rozvinuté do správné polohy.

Armstrong oznámil: „Orel rozepjal křídla!“ Hlášení, které vešlo do dějin, pronesl kosmonaut bez rozmyšlení, spontánně.

Houston si vyměňuje s kosmonauty pokyny a hlášení. Všechno v pořádku. Při dalším letu nad odvrácenou stranou se zapálil motor LM a výsadkový člun se dostal na sestupnou dráhu s nejnižším bodem 15 km nad povrchem. Odtud by se mohli ještě vrátit bez složitého manévrování.

Další série kontrol, opět všechno v pořádku. Houston dal souhlas k dalšímu zapálení motoru LM. Tentokrát bude hořet až do přistání.

Modul letěl pozpátku, protože na spodu měl brzdicí motor. Kosmonauti, kteří dosud nic nevážili, začali pozvolna pociťovat přitažlivost Měsíce.

Sestup řídil Armstrong. V pravé ruce držel páku, kterou ovládal pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou pákou určoval rychlost sestupu. Aldrin tyhle ovládací prvky neměl, jeho úkolem bylo sledovat okénkem situaci a informovat o ní pilota. Dvojice si s Houstonem neustále vyměňovala informace.

Poplach! Světélko a číslice signalizovaly přetížení počítače. Nikdo neví, co se stalo.

Poplach byl vážný. Hrozilo nebezpečí, že by kosmonauti přestali svůj stroj ovládat. Naštěstí si pětadvacetiletý Jack Garman, který kontroloval LM z vedlejší místnosti, uvědomil, že program P 20, určený pro radarové sledování velitelské lodi, vyžaduje asi 14 % kapacity počítače, a program P 63, podle něhož probíhá první část motorického sestupu kabiny, dokonce 90 % jeho výkonu. Kdyby omylem fungovaly oba tyto programy současně, přetížily by palubní počítač o 4 %. Garman na to upozornil o rok staršího kolegu Stephena G. Balese, který seděl v hlavním sále řízení letu.

Potvrzeno! Je to tak. Program P 20 má nižší prioritu, sám počítač ho bude ignorovat. Bales požádal spojaře Charlese Dukea, aby posádku Eagle uklidnil. Ať vymažou blikající hlášení o závadě!

Ve výšce 9 000 metrů další poplach. Bales převzal od kosmonautů dohled nad přistávacím radarem a jim zůstalo jenom řízení sestupu.

Výška 4 160 metrů. Lunární modul, který až dosud letěl nohama kupředu po protáhlé elipse a jenom pomalu se přibližoval k měsíčnímu povrchu, se v osmé minutě sestupu natočil k Měsíci takřka jako helikoptéra. Teď už opravdu přistávali.

„Až asi ve výšce 1 000 metrů nad povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom se podívali oknem ven,“ vzpomínal Armstrong. „Ale i v této chvíli byl větší rozhled znemožněn blízkostí obzoru, což je charakteristické pro poměry na Měsíci. Objevili jsme jeden výrazný bod. Později jsme zjistili, že to byl Západní kráter. Vypadal jako stadion Astrodrome v Houstonu, jenže nohama vzhůru. Nejdříve jsme chtěli přistát poblíže něho...“
Třetí poplach. Zvládli ho sami kosmonauti, hlášení vymazali z displeje.

Museli najít místo k přistání. Západní kráter nepřicházel v úvahu – příliš mnoho balvanů. Armstrong přešel na poloautomatické řízení, úplné ruční řízení si nechal v záloze.

Kosmonauti si ze snímků kolegů z lunárního modulu Apolla 10 zapamatovali některé orientační body. Teď je však neviděli. Kde jsme, proboha? I odborníky v Houstonu to znepokojilo. Co když se dostali úplně někam jinam a nezbude jim nic jiného, než aby se vrátili, aniž by dosedli?

Ve výšce 60 metrů se rozsvítila kontrolka MNOŽSTVÍ. Měli tedy palivo jenom na 114 vteřin letu. Jenže pod sebou pořád viděli samé balvany. Jsme jinde!
„Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mně při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení...“

Poslední suchá hlášení. Konečně přistáli! Necelých 30 sekund před vyčerpáním paliva.

Armstrong oznámil: „HOUSTONE! ZDE ZÁKLADNA TRANQUILLITY! OREL PŘISTÁL!“ I tohle hlášení – rovněž přelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí.
Charles Duke mu s ulehčením odpověděl: „Příjem! Tranquillity! Sledujeme vás zdola. Spousta mládenců z vás zezelenala. Teď už zase dýcháme! Tisíceré díky!“
Neděle 20. července 1969. Po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – ve 20 hodin 17 minut 39 sekund světového času čili v 15.17:39 centrálního letního času čili ve 21.17:39 středoevropského času – přistál na půdě jiného nebeského tělesa člověk. Místo přistání 0.67408 stupně severní šířky a 23.47297 stupně východní délky Měsíce.

Lidé v hlavním řídícím sálu v Houstonu s napětím sledovali muže na Měsíci
Lidé v hlavním řídícím sálu v Houstonu s napětím sledovali muže na Měsíci


Eagle dosedl v přistávací oblasti číslo dvě na jihovýchodním okraji Moře klidu. A latinské označení tohoto lunárního útvaru Mare Tranquillitatis s americkou koncovkou se teď stalo synonymem první návštěvy na Měsíci. Původně vybrané místo Home Plate přeletěli asi o šest kilometrů. Zavinila to souhra několika nepřesností, jak se ukázalo později.

Ředitel NASA Thomas Paine konstatoval: „Kdyby nebyl na palubě lunárního modulu člověk, patrně by se přistání nezdařilo.“

Na žádné oslavy neměli kosmonauti čas. Museli překontrolovat všechny aparatury. Zajistit, aby mohli v případě nutnosti okamžitě odstartovat.

Velký skok pro lidstvo

Poprvé se dívali pozemšťané na povrch Měsíce zblízka. „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě,“ tvrdil Armstrong. „Nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily.“

Aldrin hlásil Houstonu: „Rádi bychom vám popsali, jak to okolo nás vypadá, jenže je to sbírka všech možných tvarů, úhlů, zrnitosti. Ať si vzpomenete na jakýkoliv kámen, všechny druhy tady můžete najít. Barvy silně závisí na směru, kterým se díváte vzhledem k fázi 0“ – tedy směrem od Slunce. „Vůbec to nevypadá, že by tady byly všechny barvy najednou. Zdá se, že některé kameny a balvany, kterých je v okolí požehnaně, budou mít zajímavé zabarvení.“

Aniž to dopředu prozradil, Aldrin se chystal sloužit na Měsíci kratičkou mši: „Tady pilot lunárního modulu! Rád bych využil této příležitosti a požádal každého, kdo poslouchá, ať je to kdokoliv, aby se na okamžik zastavil a rozjímal o událostech posledních několika hodin.“
Z osobního balíčku, vyňal chléb, skleněný kalich s vínem, které je v něm hermeticky uzavřeno, a položil je na stoleček před počítač záložního navigačního systému. Pak přečetl několik odstavců z bible a symbolicky oslavil svaté přijímání.

Kosmonauti se začali chystat k výstupu na povrch. Původně si měli nejdřív trochu oddechnout. Ale už dřív požádali o svolení, aby mohli jít na vycházku okamžitě. Velitelství souhlasilo – stejně by neusnuli.

Ve tři čtvrtě na deset večer houstonského času povolilo řídící středisko, aby odhermetizovali kabinu. Pomalu vypustili atmosféru. Za deset minut deset otevřeli dvířka.
Armstrong se začal soukat na verandičku modulu. Po čtyřech a pozpátku, jinak by to ani nešlo. Na zádech měl osobní klimatizační aparaturu, která váží na Zemi 54 kilogramy – ve světě, kde je šestkrát menší přitažlivost než na modré planetě, byla šestkrát lehčí, ale stejně objemná. Aldrin mu radil, co má dělat.

Začal televizní přenos. Na obrazovkách se vynořuje najezený černobílý stín lunárního modulu stojícího na povrchu Měsíce. Přesto tahle technicky mizerná reportáž vešla do dějin. Kosmonaut opatrně našlapoval, každý krok byl zkouškou.

„Jsem na spodku žebříku,“ referoval. „Patky nožiček lunárního modulu nejsou zabořeny více než tři až pět centimetrů, ačkoli povrch se zdá velmi, velmi jemný, když se k němu přibližujete. Vypadá to téměř jako prach. Je velmi jemný. Je to teď velmi pěkné...“
Položil nohu na měsíční povrch, ale hned si stoupl zpátky. Chtěl se ujistit, že ten metr, který dělil konec žebříku od Měsíce, rychle zvládne.

„Teď se pustím lunárního modulu.... JE TO MALÝ KROK PRO ČLOVĚKA – A VELKÝ SKOK PRO LIDSTVO!“
Neděle 20. července 1969 přesně 21.56:21 centrálního amerického letního času – pondělí 21. července 2.56:21 času světového čili 3.56:21 středoevropského. Po 109 hodinách 24 minutách 20 sekundách letu se první člověk dotkl půdy jiného nebeského tělesa.

Aldrin u lunárního modulu
Aldrin u lunárního modulu


Houston nedočkavě vybídl Armstronga, aby popsal první kroky. „Povrch je velmi jemný a prašný... Snadno mi víří pod nohama. Ulpívá v jemných vrstvách jako práškové dřevěné uhlí na podrážkách a na povrchu mých přezůvek. Bořím se jenom zlomek centimetru. Může to být necelého půl centimetru, ale stopy a šlépěje jsou vidět v jemných prachových částicích.“

A za okamžik: „Vypadá to, že při chůzi nebudeme mít žádné potíže, které jsme předpokládali. Je to snad ještě snazší než na simulátoru pro jednu šestinu přitažlivosti, v němž jsme trénovali na Zemi. Opravdu, procházení mi nedělá žádné potíže. Přistávací motor nevytvořil vůbec kráter. Mezi tryskou a povrchem je vzdálenost tak asi 30 centimetrů. Jsme skutečně na velmi rovném místě. Vidím náznaky paprsků, které způsobil náš přistávací motor, ale jsou velmi nevýrazné...“

Kosmonauti přestěhovali na měsíční povrch televizní kameru. Armstrong pořídil několik fotografických záběrů a sebral pár vzorků. Kdyby museli předčasně odstartovat, aby přivezli aspoň minimální kořist.
„To je hrozně zajímavé,“ pokračoval v popisu. „Je tady velmi měkký povrch. Jenže když jsem tu a tam zajel lopatkou, narazila na něco tvrdého, ale zdá se mi, že je to velmi soudržný materiál stejného druhu. Pokusím se nějaký kámen vydolovat. Tady je!“ Ukázal do kamery kus Měsíce.

„Má to svou zvláštní krásu. Podobá se to vysokohorským pouštím ve Spojených státech. Trochu je to odlišné, ale skutečně hezké.“

Armstong na povrchu
Armstrong na povrchu


Aldrin z posledního schůdku LM seskočil. A hned to okomentoval: „Myslím, že tady nemůžeme spolu moc skákat. A je těžké říct, jestli to jsou mračna prachu anebo horniny... Jak jsem tak rychle seskočil, umazal jsem si kafandr.“

Vyzkoušeli různé druhy chůze. Klimatizační aparatura na zádech je tížila natolik, že měli tendenci padat dozadu. Museli si dávat pozor.

„Ani Neil, ani já jsme neshledali práci na Měsíci namáhavou,“ vysvětloval později Aldrin. „Ani na chvíli jsme neměli chuť odpočívat. S některými nástroji se tam pracovalo lépe než na Zemi.“

Museli slavnostně zahájit svou návštěvu. Na přední přistávací noze jeho spodní části, která zůstane na Měsíci, je malá plaketa. Dvě polokoule představují Zemi. Pod nimi nápis: „Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec L. P. 1969. Přišli jsme v míru jménem všeho lidstva.“ Podepsáni členové posádky Apolla 11 a prezident Spojených států. Dále je tam pamětní nápis se jmény pěti kosmonautů, kteří se stali obětí svého povolání: Virgila Grissoma, Edwarda Whitea, Rogera Chaffeeho, Vladimira Komarova a Jurije Gagarina. A ve formě mikrotečky mírová poselství 73 státníků z celého světa.

Plaketa na spodní části lunárního modulu, jíž kosmonauti vzdali čest padlým kolegům
Plaketa na spodní části lunárního modulu, jíž kosmonauti vzdali čest padlým kolegům


Kosmonauti ještě chvíli sbírali vzorky. Potom Armstrong pokračoval v televizní reportáži a fotografování, zatímco Aldrin vybalil vědecké přístroje. Když vztyčovali americkou vlajku, vytvořenou ze speciálních materiálů, pozdravil je prezident Nixon.

Mezitím Collins v mateřské lodi Columbia hledal stopy po kamarádech na měsíčním povrchu. Marně, nic nezahlédl. A řídícímu středisku jako vzorný žák tvrdil, že mu to vůbec nevadí.

Oba návštěvníci Měsíce zůstávali takřka naprosto klidní. Jejich tep se pohyboval mezi 90 až 100 údery za minutu. Armstrong odešel až na 30 metrů od LM.
„Všeobecně lze říct, že pobyt ve stínu nemá žádný vliv na teplotu uvnitř skafandru,“ konstatoval Aldrin. „Trochu je to cítit jenom v přílbě.“

Nakonec nainstalovali soubor vědeckých přístrojů: laserové zrcadlo, které má odrážet paprsky vysílané ze Země zase zpátky, a tím se zpřesnit vzdálenost mezi oběma nebeskými tělesy na decimetry, seizmometr pro registraci otřesů Měsíce a dvojici slunečních panelů, která je bude zásobovat energií.

„Pracovat v gravitačním poli Měsíce je hotové potěšení,“ tvrdil Armstrong. „Vůbec se při tom neunavíte. Já jsem měl po celou dobu jediný problém – rád bych viděl kousek dál. Hrozně rád bych si vyšel na nejbližší kopeček.“

Ještě sebrali dva druhy speciálních vzorků. Nejprve takzvané dokumentované, kdy horniny nejprve ofotografovali v mateřském terénu, a teprve potom je nabrali. A potom zatloukli do povrchu dvě trubky, jimiž nabrali sloupce horniny.

Nadšením a námahou se jim zvedl pulz. Aldrinovi stoupl na 125 tepů za minutu. Armstrongovi dokonce na 160.
Po 102 minutách 18 sekundách se Aldrin vyšplhal po žebříku do kabiny. Armstrong mu dopravil nahoru po primitivní lanovce dvě bedny se vzorky, kameru a další drobnosti. Armstrong odešel po 133 minutách a 12 sekundách.

„Rád bych věděl, jak dlouho budou naše stopy na Měsíci ještě patrné,“ povzdech si později Aldrin. „Pro otisky stop tam je půda přímo ideální. Jak se ukázalo, lehký prachový materiál je soudržný a dá se dobře formovat.“

Pocta vlajce, pod níž tam přiletěli
Pocta vlajce, pod níž tam přiletěli


Ve znamení Julese Verna

Kosmonauti opět překontrolovali LM, jestli je připraven k okamžitému odletu. Trvalo jim to dlouho, byli unaveni. A potom si odpočinuli. Pak museli ještě otevřít dvířka kabiny a vyhodit ven nepotřebné věci.

Teprve potom si mohli odpočinout. Armstrong si pustil z magnetofonu Novosvětskou od českého skladatele Antonína Dvořáka. Cítil v tom symbol, ale i pro uklidnění.
Pokusili se usnout, ale moc se jim to nedařilo. Bylo jim chladno, ani maximální teplota ve skafandrech nepomohla. Po sedmi hodinách ještě rekapitulovali svou výpravu.

„Přistáli jsme v poměrně rovném kráterovém poli s protáhlými a kruhovými sekundárními krátery, z nichž většina – bez ohledu na velikost a existenci paprsků – má valy,“ hlásil Aldrin. „Základní hmotou, která tvoří povrch této oblasti, je velmi jemný písek až prach. Z pozemských věcí bych to mohl nejlépe přirovnat k práškovému grafitu. V této hmotě jsou rozsety kameny nejrůznějších tvarů a struktury – zaoblené i hranaté, mnohé nestejnorodé. Jak jsem už říkal, viděl jsem některé připomínající obyčejný čedič a jiné, které byly nějakou jeho odrůdou. Jedny bez krystalů, jiné s bílými vrostlými krystaly, možná od 1 do 5 %... Jsme v balvanovém poli, s asi půlmetrovými balvany, několik jich je ještě větších. Některé leží na povrchu, jiné jsou částečně odkryté a ostatní jen tak vykukují. Kdybychom kopali, asi bychom narazili i na balvany skryté jenom několik centimetrů pod povrchem.“

Neděle 21. července 12.54 centrálního amerického letního času. Po 21 hodinách 36 minutách 20 sekundách pobytu na Měsíci Eagle odstartoval. Z trysky na spodku horní části LM vyšlehly plameny a půlka modulu vyrazila vzhůru, zatímco spodní tam jako startovací rampa zůstala.

„Když jsme konečně zase odstartovali, byl Měsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávěl Armstrong. „Při pohledu z oken kabiny jsme se mohli přesvědčit, že je kulatý, nikoliv zploštělý. Dokonce nám to připadalo, jako by nám chtěl svým tvarem připomenout svou příbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem přesvědčen, že na takovou návštěvu čekal dávno...“

Za necelou hodinu dostihl Eagle Columbii a spojil se s ní. Armstrong a Aldrin se průlezem přesoukali do velitelské lodi. Collins zvýšil průtok kyslíku, aby k němu kamarádi přicházeli „proti větru“ a nezanesli do lodi příliš mnoho prachu. „Uvolnil jsem přístup ke spojovacímu tunelu a vydal jsem se chlapcům naproti. Když jsem je uviděl, jejich oči zářily jako malé knoflíky. Byl jsem bezmezně šťastný, že je mám oba zase v lodi.“

Nakonec odhodili i startovní část Eaglu. Pozdě večer se nad odvrácenou stranou Měsíce zapálil hlavní motor servisní sekce a Apollo 11 zamířilo k Zemi.

Měli dost času, aby si popovídali a promysleli, co by mohli povědět televizním divákům při posledním televizním přenosu.

Před sto lety napsal Jules Verne knihu o výpravě k Měsíci,“ zahájil pořad Armstrong. „Jeho Kolumbiáda startovala z Floridy a po obletu Měsíce přistála v Pacifiku. V okamžiku, kdy se Columbia moderního věku blíží k planetě Zemi, zdá se její posádce vhodné podělit se s vámi o několik úvah. První má slovo Mike Collins.“
„Tato cesta nás tří k Měsíci se vám může zdát jednoduchá anebo snadná. Chtěl bych vás však ujistit, že tomu tak nebylo. Saturn 5, který nás navedl na dráhu, je neuvěřitelně složitým kouskem techniky. Přitom každá jeho součástka pracovala perfektně. Počítač, který vidíte nad mou hlavou, obsahuje ,slovník’ 38 000 slov, pečlivě vybraných, aby byl pro nás, pro posádku, co možná nejužitečnější. Vypínač, který skrývám v dlani, je pouze jedním ze 300 podobných ve velitelské sekci.

Kromě toho jsou zde tisíce pojistek, pák, kliček a jiných zařízení. Motor na zádi naší pomocné sekce musel prostě fungovat bez poruchy, jinak bychom zůstali navěky uvězněni na dráze okolo Měsíce. Padáky nad mou hlavou musí ráno přesně zapracovat, jinak spadneme jako olovnice vržená do hlubin Tichého oceánu. Vždy jsme však našemu zařízení důvěřovali a důvěřovat nepřestáváme. Všechno se to stalo skutkem jenom díky krvi, potu a slzám mnoha lidí. Především díky americkým dělníkům, kteří dali v továrnách dohromady tohle veledílo techniky. Zadruhé díky vyčerpávající práci zkušebních týmů během montáže a přejímacích zkoušek. A konečně je to zásluha všech lidí ve Středisku pilotovaných letů – jak z vedení, tak z oddělení přípravy letových plánů, řízení letu a v neposlední řadě i z oddělení pro výcvik posádek. Tento let je něco jako periskop ponorky. Vy vidíte jenom tři z nás, ale z námi jsou tisíce dalších, a jim všem bychom chtěli moc a moc poděkovat.“

Slova se ujal Aldrin: „Když jsme tady na palubě kosmické lodi mezi sebou diskutovali o událostech posledních dvou tří dnů, dospěli jsme k závěru, že to nebyla pouze cesta tří mužů k Měsíci. Dokonce to ani nebyl výsledek úsilí jednoho národa. Cítíme, že pronikat do neznáma se stalo symbolem nenasytné lidské zvídavosti. Domníváme se, že Neilova slova při prvním kroku po měsíčním povrchu – ,Je to malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo’ – tyhle pocity pěkně vystihují. Myslím, že poměrná snadnost, s jakou jsme tuto expedici zvládli, jenom zdůrazňuje aktuálnost našeho rozhodnutí. Dnes cítím, že jsme schopni vytyčit si ještě náročnější úkoly při dobývání vesmíru.“

Vysílání uzavřel Armstrong: „Prameny naší cesty musíme především hledat v historii a v dílech velikánů vědy, jejichž práce předcházela našemu úsilí. Pak za ni vděčíme americkému národu, který projevil svou vůli a přání pustit se do něho. Dále čtyřem vládám a čtyřem kongresům, které tuto vůli uskutečnily. Konečně také NASA a průmyslovým kolektivům, které postavily naši kosmickou loď, Saturn, Columbii. Eagle a EMU – skafandr, který byl naší malou kosmickou lodí na měsíčním povrchu. Zvláště bychom rádi poděkovali Američanům, kteří postavili, zkonstruovali a vyzkoušeli tuhle kosmickou loď, vložili do ní svá srdce i svůj důvtip.“

Armstrong - první člověk na Měsíci
Armstrong - první člověk na Měsíci

Pacifiku do biologické karantény


Přistávali ve čtvrtek 24. července 1969.
Před polednem odhodila posádka od velitelské kabiny už nepotřebný servisní modul. Loď vážící pouhých 5 570 kilogramů vstoupila rychlostí 11 032 m/s ve výšce 120 km do atmosféry.

Po 20 km se kabina dostala do pekla, které spálilo všechny rádiové antény. Okolo kabiny se vytvořil mrak ionizovaných částic o teplotě až 4 000 °C.
Ve výšce 92 km se projevil brzdicí vliv atmosféry. Ploché dno kabiny před sebou stlačovalo jako podušku proud vzduchu, který současně brzdil její rychlost. Ve výšce 60 km vzrostl vztlak natolik, že ladným obloukem vynesl loď o 25 km vzhůru... To jsou dva známé skoky využívající zákonů aerodynamiky k plavnému zbrzdění z druhé kosmické rychlosti.

Ve výšce 66 km se kosmonauti znovu ohlásili: „Vše OK!“
Ve výšce 7 100 metrů automaticky vypustilo Apollo dva stabilizační padáky o průměru 4 metrů. Ve výšce 3 200 metrů otevřely tři vytahovací padáky tři padáky hlavní, každý o průměru 25 metrů – a ty zpomalily rychlost kabiny ze 281 km/h na 35 km/h. Touto rychlostí dosedla velitelská kabina do Pacifiku, 1 500 kilometrů jihozápadně od Honolulu.

Čtvrtek 24. července 1969. Po 195 hodinách 18 minutách 18 sekundách letu skončila výprava na jiné nebeské těleso. Bylo 11.49:54 hodin centrálního letního času čili 17.49:54 středoevropského času. Následovala série nezvyklých operací, které specialisté promýšleli několik let. Nikdo nemohl vyloučit, že na Měsíci by mohly přežívat mikroorganismy. Bylo třeba vyloučit jejich přenos na Zemi. A proto byly vypracovány metody karantény lidí a i všech dovezených věcí.

Žabí muži seskočili z helikoptér k lodi a připevnili k ní bezpečnostní plováky. Potom seskočila druhá četa, která vhodila do kabiny biologické kombinézy. Ostatně i všichni „žabáci“ je měli na sobě. Když kosmonauti přestoupili do záchranných člunů, pokropili všechno – lidi, čluny a kabinu – zvláštní dezinfekční látkou. Potom vytáhli všechny tři kosmonauty do vrtulníku, do kabiny se speciální biologickou ochranou.

Šťastný návrat do Pacifiku - všimněte si biologických obleků všech lidí
Šťastný návrat do Pacifiku - všimněte si biologických obleků všech lidí


Tento stroj je dopravil na palubu mateřské letadlové lodi Hornet. Z kapitánského můstku na ně zamával prezident Nixon s dalšími lidmi. Oni rychle přestoupili do mobilní karanténní stanice, kde na ně čekal lékař. První vyšetření dopadlo dobře. Ale jistotu, že nemají v krvi neznámé bacily mimozemského původu, vyloučit nemohl – to se pozná až za čas. Druhý den odletěla z mateřské lodi dvě letadla – jedno vezlo karanténní maringotku, druhé 23,6 kilogramu vzorků z Měsíce a filmy. Když v neděli přistávali v Houstonu, hned se přemístili do karanténní stanice (Lunar Receiving Laboratory – LRL).

Vědci se okamžitě pustili do rozboru přivezených hornin. Pracovali s nimi jako s radioaktivním materiálem – zůstal v hermeticky uzavřených boxech. Především pátrali po zárodcích života. Přesto byli někteří lidé zasaženi mimozemským prachem a hned museli odejít do karantény.

Mezitím seizmograf zanechaný na Měsíci tam zaznamenal 14 otřesů půdy. Buď je to lunotřesení – což by naznačovalo, že nitro našeho nebeského souseda není dosud mrtvé. Anebo se jedná o sesuvy půdy poměrně mladých kráterů. Lickova observatoř změřila 31. července odrazem paprsku od laserového zrcadla vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. V okamžiku experimentu činil 363 153,44 kilometru. Další astronomové vzdálenost ještě zpřesňovali.
V neděli 10. srpna karanténa skončila. A teprve v této chvíli zcela bezpečně víme, že výprava Apolla 11 skončila brilantním úspěchem.

První tisková konference po ukončení karantény
První tisková konference po ukončení karantény


 

Technické údaje - iDnes.cz

Lunární modul (Lunar Module)
Dvoumístný pilotovaný stroj určený pro lety mimo zemskou atmosféru. Vyrobila ho firma Grumman Aircraft Engineering Corp., Bethpage, stát New York.


Loď sestávala ze dvou částí, přistávacího stupně DS [Descent Stage] a vzletového stupně AS [Ascent Stage]. Celková výška činila 6.985 m a rozpětí 9.449 m při vyklopených přistávacích amortizátorech.


Vzletový stupeň o rozměrech 3.759×4.293 m nesl přetlakovou kabinu osádky s atmosférou čistého kyslíku o tlaku 330 hPa ve tvaru ležatého válce o průměru 2.337 m a délce 1.067 m, prázdné hmotnosti 2150 kg a objemu 6.65 m3 (z toho obyvatelných 4.5 m3). Na přední stěně byla dvě trojúhelníková okna a výstupní průlez čtvercového tvaru o rozměrech 0.81×0.81 m. V kabině byla soustředěna většina elektroniky včetně počítače, navigačního a telekomunikačního systému. V horní části byl přestupní tunel o průměru 0.81 m zakončený poklopem a pasivním stykovacím zařízením. Stupeň byl vybaven motorem Rocketdyne RS-18 o tahu 15.6 kN na hypergolické KPL (oxid dusičitý a Aerozine-50) s kulovými nádržemi umístěnými po bocích kabiny, a čtyřmi bloky po 4 motorech RCS [Reaction Control System] typu Marquardt R-4D na stejné KPL. Elektrickou energii dodávaly dvě stříbrozinkové baterie.


Přistávací stupeň tvaru osmibokého hranolu o výšce 3.226 m, průměru 4.293 m a prázdné hmotnosti 2110 kg nesl přistávací motor LEMDE typu TRW MIRA 10500 o max. tahu 43.9 N, škrtitelný v rozmezí 10–60 % se zásobami hypergolických KPL (oxid dusičitý a Aerozine-50). Stupeň nesl též 4 stříbrozinkové baterie a zásobu vody pro klimatizační systém. K bokům byly připojeny 4 amortizátory pro dosednutí na měsíční povrch; na předním amortizátoru byl připevněn žebřík pro sestup osádky. Stupeň sloužil též jako vzletová rampa.


Loď byla určena pro třídenní pobyt na povrchu Měsíce. Výrobní číslo stroje pro Apollo 11 bylo LM-5.
http://www.lib.cas.cz/space.40/INDEX1.HTM

Saturn 5
Třístupňová raketa, kterou na zakázku NASA postavila firma Boeing v roce 1967. Používala se do roku 1973 pro výpravy k Měsíci a pro vynesení orbitální stanice Skylab. Celkem startovala třináctkrát, vždy úspěšně.


Raketa byla vysoká 110.64 m včetně lodě Apollo, maximální průměr měla 10.06 m (přes stabilizační křidélka 19.0 m), hmotnost 2 888 200 kg.


První stupeň dlouhý 42.06 m, prázdný vážil 133 400 kg, s pohonnými hmotami 2 282 000 kg. Pohánělo jej pět motorů Rocketdyne F-1, každý o tahu 6833kN, palivem byl raketový petrolej, okysličovadlem kapalný kyslík.


Druhý stupeň byl dlouhý 24.84 m, prázdný vážil 38 300 kg, s pohonnými hmotami 487 400 kg. Pět motorů Rocketdyne J-2, každý vyvinul tah 1035 kN, poháněny byly kapalným vodíkem a kapalným kyslíkem.


Třetí stupeň měl délku 17.77 m, maximální průměr 6.61 m, prázdný vážil 11 700 kg, s pohonnými hmotami 118 800 kg. Byl osazen jedním motorem J-2.


Z mysu Canaveral vynášela raketa na dráhu ve výšce 185 km 118 tun užitečného nákladu, k Měsíci 47 tun.

 Prameny - knihy

- G. Farmer, D. R. Hamblin: First on the Moon (Londýn 1970)
- N. Mailer: Oheň na Měsíci (Praha 1981)
- H. Young, B. Silcock, P. Dunn: Journey to Tranquillity (Londýn 1969)
- K. Pacner: Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (Praha 2006)

 Internetové zdroje

http://www.kosmo.cz - Český kosmonautický portál 

http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40 

http://www.astronautix.com - Encyclopedia Astronautica

Autoři původních článků

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

Žádné komentáře
 
aXf WebStudio8 © 2007-2008

aXf WebStudio8, Tým 4 - Redakce fly.wgz.cz © 2008

Všechna práva vyhrazena, více informací v licenci

All rights reserved please read a license